Nedávno jsem se zamyslela nad tím, proč mi někteří kamarádi neřeknou jménem ani po těch dlouhých letech, co se známe. Ne, že by mi to vadilo, ale přeci jen v hovoru, pokud Vás někdo občas jen tak mimochodem osloví jménem, připadá Vám vaše vzájemná konverzace jaksi adresnější a zanícenější. Zaměřila jsem se na to a došla k jednoduchému závěru, který mi kamarádi potvrdili nezávisle na sobě-rodiče a jejich nejbližší si pro ně vždy našli nějakou přezdívku, zdrobnělinu.
Jakkoli jsou děti sladké a my je máme tendenci v těch "sladkých" momentech nazývat jakkoli(jen ne jejich jménem), nezapomínejme na to, že budeme-li používat jejich jména pokuze v případě, že je budeme kárat, nebo k nim "morálně" a vážně promlouvat, jednoduše si spojí vyslovení svého jména s něčím špatným, negativním. Následně poté budou mít sami problém adresovat své kamarády, příbuzné, známé. Přeci i chválíme-li naše ratolesti, zní to stejně pěkne, řekneme-li: "moc pěkně ses naučila držet tu vidličku, Jani", místo: "ty jsi taková šikulka, ňufinko, pupíčku, mufíčku....navíc se potom děti cítí jaksi dospěleji, nemyslíte? :o)
Žádné komentáře:
Okomentovat